Tang ze Shanghaje, kterému jsem kdysi vyprávěl o Praze jako o jednom z nejkrásnějších a nejpříjemnějších měst Evropy, byl touto zprávou do značné míry zaskočen. S obavami v hlase se ptal, co se to v té Praze děje. Má odpověď byla krátká: “To nic, to je standardni folklór, nic výjimečného.“ Měl jsem za to, že takové krátké a jasné vysvětlení bude dostačující. Záhy jsem ale zjistil, že jsem se v mém odhadu trochu mýlil.
Tang se trochu nevěřícně zeptal, jestli jsem si svou odpovědí jistý. Bez váhání jsem ho ujistil že ano, že se skutečně neděje nic výjimečného, co by v Praze vybočovalo z normálu.
Nechtělo se mi s Tangem diskutovat detaily té události, ani všech navazujících souvislostí. Uvědomil jsem si, že bych mu to asi stejně vysvětlit nedokázal. Při pohledu zvenčí to bude všechno stěží pochopitelné.
Srovnávat mzdy v České republice a v Číně by dost dobře nešlo, a to i přesto, že příjmy v Číně za poslední roky, obzvlášť v městech na východním pobřeží, výrazně vzrostly. Srovnávání úrovně sociálního systému by dopadlo ještě hůř. Vysvětlit neochotu lidí k šetření státních výdajů tak, aby se zastavilo hrozivě narůstající zadlužení státu, jsem si vůbec nedokázal představit.
Nejtěžší by asi bylo vysvětlit, že snaha odborů o svržení vlády by se neměla chápat jako revoluce, která by měla významně změnit chod dějin v Čechách, ale spíš něco jako tradiční “kratochvíle”, kterou místní obyvatelé pořádají každoročně. Taky jsem si nedokázal představit jak vysvětlit, že největším průšvihem této hry je situace, kdy se svržení vlády skutečně povede. Jak vysvětlit, že vítěz je pak svým vítězstvím tak zaskočen, že novou vládu stejně nepostaví, a to z jednoduchého důvodu: s vítězstvím nepočítal, na vládnutí nebyl připravený, žádnou reálnou alternativu nikdy nenabízel ...
Tanga má strohá odpověď možná zaujala, s povzdechem k tomu pak dodal už jenom krátkou poznámku: “ Doufám, že jsi těmi událostmi nebyl příliš postižen“. Ubezpečil jsem ho, že nikoliv.
