Pohled z Číny na události v Evropě je čím dál víc zajímavý. Ty dnešní události trochu připomínají mozaiku, která při tom pohledu z Dálného východu vytváří nové, doteď nevídané obrazce. Ty by se ve zjednodušené zkratce daly popsat asi takhle: “Evropa, kolébka demokracie, se noří do víru zadlužení. Z čeho to pramení? Kam to povede? Co se s tím dá dělat?”

Zadlužení státu se neobjevuje nenadále ze dne na den, vychází víceméně z dlouhodobé politiky státu, která je prováděna vládnoucími politickými stranami. V demokratickém státě se jedná o strany, které zvítězily v demokratických volbách, strany které voliči z nějakých důvodů zvolili.

Není tomu tak dávno, co se v čínské televizi, u přiležitosti zasedání NPC, téma voleb diskutovalo velice intenzivně. V těch diskuzích bylo zejména zajímavé srovnávání demokracií: Liberální demokracie západního modelu a Řízené demokracie čínského modelu, včetně srovnávání volebních systémů. Účastníci diskuze, zastupující jednak Čínu a jednak nejvyspělejší země západní demokracie, se kromě jiného shodli na několika základních tezích: 

  • Aplikace Liberální demokracie, z mnoha kulturních a historických důvodů, do prostředí dnešní Číny není vhodná. 
  • Obě demokracie, jak Liberální tak i Řízená, mají své silné i slabé stránky. Ani jedna z nich není dokonalá.

V rámci diskuze však byla obzvlášť zajimavá jedna teze, s kterou přišla čínská strana:

“Jeden z největších rozdílů, mezi pluralitními volbami Liberální demokracie a výběrem nejvhodnějších politických zástupců v rámci Řízené demokracie, je rozdíl v ceně.”

Možná diskutabilní, ve své podstatě však prosté, jasné a výstižné. Co všechno za tím může být:

1. Cena vlastních voleb: Částečně hrazená z peněz daňových poplatníku, částečně hrazená z více nebo méně transparentních sponzorských darů. Přestože se jedná o nemalé částky, tahle cena / tyhle náklady zdaleka nepřestavují pro státní kasu tu největší zátěž.

2. Cena sponzorských darů: Splácení volebních sponzorských darů různými ‘protislužbami parlamentních stran’ už může hospodaření státu do značné míry ovlivnit.

3. Cena voličských hlasů: Tohle je zpravidla nejvyšší položka demokratických voleb. V poslední době ’povinná daň', bez které nejde volby vyhrát. Ano, jsou to populistické úlitby voličům, často nereálné sliby malující pestrobarevný obraz šťastné, sociálně spravedlivé a prosperujíci budoucnosti, za které už nějaký ten hlas lze očekávat. Sliby, které mají s realitou často velice málo společného, které mají často velice daleko i ke korektním ekonomickým úvahám.

Sečteno a podtrženo, dnešní náklady na Liberální demokracii jsou skutečně enormě vysoké. To stoupající zadlužování Evropské demokracie je pak jenom logickým vyústěním.

Když k tomu přičítáme ekonomický fakt, že se výroba ze ’Západu‘ pomalu ale jistě přesouvá na ’Východ’ za levnější pracovní silou a dynamičtěji se rozvíjejícím se trhem, tak je ten obraz dnešní Evropy ještě pestrobarevnější. To pak najednou začíná vypadat jako obraz, kdy produkty sociálně silné Evropy na světových trzich výrazně ztrácí svou atraktivitu a konkurenceschopnost, a to díky svým vysokým cenám, které jsou odvozeny od stále narůstající ceny práce, zahrnující cenu sociálního blahobytu a cenu narůstající armády nezaměstnaných.

Z povzdálí to pak vypadá, že ekonomika a politika Evropy se rozjely protichůdnými směry. Jinými slovy, evropská politika naprosto ignoruje snižování nákladů, a 'překvapivě' tyhle fundamentální věci řídí přesně opačným směrem. Evropské ekonomice, v globální hospodářské soutěži, tím v podstatě podráží nohy a odsouvá ji na vedlejší kolej.

Co tyhle jevy s Evropskou demokracií udělají v budoucnu, to je otázka. Nezapomínejme na jeden důležitý detail: Fakt, že se dlužník musí do značné míry řídit požadavky věřitele, může vyvolávat různá pnutí.